Včera jsem si koupila 2, no možná tři minuty smíchu za 150 korun.

Znáte tu starou horskou dráhu na Výstavišti? Chodila jsem na ní s kamarádkou, tenkrát to bylo za třicet. A protože jsme ještě tenkrát nekrmily žádný krky navíc, jezdily jsme na ní třeba pětkrát za sebou. Už tenkrát jsem se trochu zdráhala při placení.

A včera jsem před tou dráhou stála a měla jsem s sebou ty krky. Tři místa za stopadesát. Není to moc? Minuta za pade. Není to moc? A pak jsem to udělala. Přepla si mozek na to, že na peníze peču a že jich zase nemám tak málo, abych si nezajezdila.

Možná se to někomu zdá přehnané, já opravdu nejsem tak chudá, abych nevyřadila z peněženky stopade. I když je po začátku školního roku. Jde o princip. Odkládání čehokoliv na budouctnost.
Až budu hubená. Až budu bohatá. Až budu krásná.
Až budu zdravá.

Jenže já nebudu. Aspoň zatím to nevypadá, že by farma firmy lhaly a savo mě mělo vyléčit. Takže není čas na přemýšlení, jestli se svézt životem nebo ne. Je jen na čase vybrat si vozík.
Jo, a nezapomenout při tý jízdě pořádně ječet.