Jak se sakra vloupat do vlastniho podvědomí? Víte někdo?

Mozek je pěkná svině. Dává nám pocit, že ho známe, že my ovládáme jeho. Ale prd. On nás má pěkně na háku. Drží si ty informace, co nás můžou pěkně ničit v komoře, co Freud nazval podvědomím. Dřív se tomu říkalo nevědomí. A je to docela stará záležitost.
Ale kde vzít klíč? Jak sama sebe přesvědčit, že je vůbec dobré se tam vloupat? A chtěl by to někdo?
Jo, chtěl. Třeba já.

Můj mozek je totiž extrémní svině. Nemůže za to, chudák. Zažil si toho se mnou v životě hodně. A když jsem byla ještě úlpně malá, tak mě chtěl ochránit. Hodně moc.
Opustila mě máma. Prostě mě nechala. Odešla s mojí ségrou a i když jsme se potkávaly v jednom městě, tak se chovala jako cizí člověk.
Čtyřleté dítě tohle nepochopí. Ale protože má mozek, tak ten mu to zařídí. Dítě by asi smutkem umřelo, ale mozek umřít nechce a tak začne mazat a uklízet do podvědomí. Je to vlastně takovej parazit.
Jenže teď už jsem velká. Trochu jsem tam s jednou paní uklízečkou na duši uklízela a matku jsem z podvědomí vyhnala, tak že žije vědomně se mnou v tý části, kde mám o věcech přehled.
Jenže mozek jede dál. Matku tam nemá, tak si tam nasadil rakovinu. Myslím jako myšlenku. Teda doufám, že tam nebují nějakej hnus.
A to je ten problém. Já tam nevidím. Nevím, co tam je. Je tam strach, kterej produkuje negativní emoce podporující bujení? Nebo se tam vážně bojuje?
To je ten problém. Já si můžu říkat co chci. Může si dokonce myslet co chci, ale ten parazit, mě ovládá víc, než bych chtěla.
.
Mysli si, že tvůj nádor je růžovej nebo zelenej. Ale ne bílej, ani ne černej. Ani buňky.
.
Pamela to dokázala. Vloupala se tam a přeměnila svojí rakovinu na růžovou krajku a za měsíc jí řekli, že je čistá. Přelstila toho parazita.
Já ještě ne.