Jsme na facebooku. Je to mor.
Včera jsem se tady pohádala. Taková kravina. Štěkáte na lidi, ani je neznáte. Rozčiluje vás někdo, o kom ani nevíte jaké má vlasy.
Normálně to nedělám,ale jsou témata na který jsem dost alergická. A tak vám popíšu jedno z nich. Trochu po včerejšku odlehčíme téma.
Jak už víte, tak nám s Danem po baráku běhají čtyři haranti. Toho prvního jsem porodila na žačátku babyboomu Husákových dětí. Byl to ještě takovej mateřskej středověk. Ne, opravdu se za těch devět let dost postoupilo.
Jako dítě jsem chtěla. Asi nějaký hodiny nebo co, jako ty plodící, nebo mateřský, nebo jak se tomu řiká.
..

Pojď, uděláme si miminko.
Ale ještě nemáme po svatbě.
Tu máme za dva měsíce.Víš, jakej je to teď problém otěhotnět?
..
Nebyl. Dítě se narodilo a hodný moc nebylo. Mě chytla poporodní depka a lezla jsem z ní několik měsíců. Peklo.
Nespíte, kojíte, nespíte, koukáte jestli dítě dýchá, kojíte a nespíte. Trvalo to asi rok. Nespal, řval a řval.
Pak se to zlomilo, sice to žádnej med nebyl,ale asi jsem si zvykla.
..
Pojď, uděláme mu sourozence.
..
A ještě jednoho.
..
Zase kluk? To jako naschvál? Proč?
..
Hele, prej mám vysoký HCG.
Tak buď máš cukrovku nebo....zase?
..
A tak máme čtyři děti. Byla jsem s nima doma. Nebylo to lehký a kolikrát nebylo ani moc peněz. Kolikrát jsem byla tak vycuclá, že dneska přemejšlím, jak jsem to mohla dát. Jo,asi je ta rakovina z toho,ale kdo ví.
Ale byla jsem s nima. Nehrabalo mi. Možná proto, že nejsem moc ten typ hospodyňky a domácí slepice. Nebo možná proto, že jsem ani neměla čas přemýšlet. Ale byla jsem s nima. Devět a půl roku. Věky.
Včera jsem se rozčílila, protože si někdo myslí, že jesle jsou pro děti fajn. Od jednoho roku. Ne nejsou. A sere mě to. Možná si ty lidi jen omlouvají to, že je tam dávají a tak to chváli, ale fajn to prostě není.
Možná jsem v tomhle až moc radikální a měla bych spíš zvednout zadek a začít okolo sebe uklízet hračky, umejt nadobí a dát věci do pračky. Místo toho nad tím pořád premýšlím. Ani ne nad těma ostatníma a co je k tomu vede. Ale spíš nad sebou, proč mě to tak štve.
No, jasně, modří už vědí. Je to tak. To ten Damoklův meč nad hlavou mě učí, že pokud ti něco v životě uteče, tak už to nenapravíš. Že tvoje dítě udělá první krok jenom jednou.
Nakreslete si přímku, rozdělte si jí na dekády. Třeba osm dekád, jako osmdesát let. Váš život. Vidíte, jak se v tom tři roky ztratí?
A přitom to, co naší životní přímce vypadá z dálky jen jako šmouha, je pro to dítě tak hrozně důležité.
Tak proč mu to nedát.
Konec mateřských keců.

Komentáře

Oblíbené příspěvky