Máme psa. Ťafana.
Z útulku v Kolodějích, kam jsme si pro něj došli po výzvě v rádiu, že po Vánocích jsou útulky plné povánočních psů.
Tak v Troji nám nabídli tři. Dohromady jim bylo asi sto let. Ale lidských, ne těch psích.
V Kolodějích to obsluhoval nějakej bezdomovec. Měli tam psa Matěje. Bylo mu deset a měl epilepsii. Jako já ráda psy,ale to bylo moc.
Nakonec teda vytáhl z pod postele štěne, co se strachy pochcalo.
Tak to byl Ťafan.
Ve vlaku mě ješte poblil.

Nejřív dostal jméno Zabiják. Pak jsme zjistili, že to asi žádnej trhač nebude a protože furt jen štěkal, tak se jmenuje takhle. Ale mýho příštího psa hodlám pojmenovat Ťichoň. Protože to štěkání mě dost sere. A nejem mě,ale hlavně sousedy.
Byl to miláček. Miminko. I když třeba utíkal ven oknem, roztrhal mi boty za tři litry a chcal kde mohl. Jednou skočil z Karlova mostu a přežil. Chytal holuby, debil.
.
Teď tady vedle mě leží a je mu čtrnáct let. Těch lidských. Už neslyší a z jeho pohledu je poznat, že s očima už to taky nebude žádná hitparáda. Na jednu stranu je to úleva, protože konečně se mi nedobývá na záchod a asi ani nepozná, že jsem odešla z místnosti a nepronásleduje mě.
Ale jeho čas se naplňuje. Pomalu,ale jistě.
.
Měl se ale dobře. Jako pes plnil svoji funkci dokonale. Byl výborným společníkem. Když jěšte mohl, tak nás tahal ven a byl k neutahání.
Dával radost, kdykoliv ji člověk potřeboval. Byl s námi v nejtěžších chvílích, kdy mlčky ležel u našich nohou.
Toleroval naše děti, i když ho odsunuly na vedlejší kolej a nikdy jim neublížil.
Štěkal na všechny, o kterých si myslel, že chtějí ublížit nám.
Jako pes obstál. A nejenom jako pes.
.
Komu se tohle podaří. Být jako Ťafan.
.