Přemýšleli jste někdy nad stárnutím?
Nemyslím tím vrásky, větrem kejvající se zvednuté paže a čekání na poukaz na francouzké hole.To je tělo. Je to jenom taška na naši duši. Někdo nosí kabelku, někdo igelitku. Já to střídám. Ale bohužel na Gucciho jsem ještě nedosáhla, někdy si připadám jen jako ta velká taška, co prodávají v Lidlu za třicet korun.

Ale co ta duše? Nebo mozek, nebo mentálno, nebo jak to nazvat. Jak začal školní rok, tak jsem měla výročí dvacet let, co jsem nastoupila na střední. Dvacet let, ježkovy voči. Ale je tady nějakej renonc, protože já to jako dvacet let vůbec necítím. Jsem přece pořád stejná, mladá. Možná už ne takový jelito,ale jinak se ve mně moc nezměnilo.

Dneska jsem zase na naší poliklinice viděla moře stařečků. Mají to taky tak? Je v nich taky mladá duše? A jestli jo, tak jak se ta duše vyrovnává s tím pomalu odcházejícím tělem? Stárne ta duše? Připravuje se na smrt? Jak dlouho udržíte čerstvý jablka v roztrhaný tašce? Začnou vám padat a potlučou se. Potlučený jablko shnije a nikdo už ho nechce. Je to tak i s duší? Zapšknu potlučeností?

Stárnu. Včera mi bylo 36. Nepřejte mi. Dneska jsem se dozvěděla, že moje taška hnije, i když se jí snáží látat ze všech stran. Pořád má ještě ucha a dno a tak se v ní dá leccos nosit. Akorát, že k jablkám jsem si dneska nakoupila ještě strach. A takovej strach váží víc, než všechny jablka, co si dokážete představit. Může urvat ty plastový ucha. Dokonce vám může urvat celý dno. Nejde reklamovat a nejde vrátit. Prostě si ho musíte užít.
Jenže bez něj to nejde.To on nás nakonec naučí, že i obyčejné kousnutí do obyčejného jablka může být rozkoš.