Dneska jsem viděla něco krásného.Dva malí kluci se loučili u školy. Tak druhá třída. Jeden odcházel a druhý mu mával. Ten první se pořád otáčel a druhý mával o stošest a pořád se smáli.
Prostě přátelství a radost z něj.
Je to vlastně jeden z nejintenzivnějších vztahů a jeho velká výhoda je ta, že vaše DNA s tím nemá co dělat. Jeho volba je čistě na vás a to je fajn.
Přítelkyně jsou různé, veskrze příjemné osoby, protínající můj život, obohacující mě zábavou a někdy i nějakým tím kusem oblečení.

Mám pro tebe boty pro Mařku, Aňe už nejsou a nikdo mi za ně nechce zaplatit.
Kolik za ně?
Tobě je dám zadara.


Fajn. I ušetřit se dám přátelstvím.
Přátele máme od školky, přes školu, přes zaměstnání i od raka. U nás na stacíku se dalo dohromady plno kámošek. Je tam plno hloučků, řešících kila, jídlo, paruky a tak.Prostě typický onko kecy. Ale prostředí je to i na závist a nepřejícnost.


Hele, Pamelo, si zase ztloustla, viď? (pozn. Pamela neztloustla)
Hm, díky, Jani. Ty ale nevypadáš vůbec dobře. Se ti to zhoršilo?


Prostě ženská jízlivost se nedá umírnit ani prostředím. A to si myslím, že jestli má být člověk sluníčkář, tak kde jinde, než na onkologii.
Jenže takové onkologické přátelství má i jinou rovinu, kterou vám v civilu nikdo nenabídne. Ale je to tam. Nevím teď úplně jak to nazvat,ale je tam něco navíc, a není úplně příjemné. Představte si, že si někoho oblíbíte, strávíte s ním nějaký čas, víte o něm všechno. Postupně se vám dostává pod kůži a pak, jak jde čas, tak vám umře. Smutné. Nebo se stane ještě něco horšího. Umřete vy. Tak to mi mimochodem přijde jako větší průser.... nic proti mým přátelům.

No, abych tohle nechutný téma shrnula. Onkologický kamarádství nemá dlouhou životnost.
Ale i tak vzniká. Protože přátelství, ten super vztah stojí za všechno na světě. A i když může být i krátké a pěkně smutné, tak nic lepšího od světa dostat nemůžeme.
Jen lidi okolo sebe.