My všichni tři máme děti.
 Já nejvíc. Celý čtyři. Pavla dvě,ale už pubertální a Petra Aňu. Na Aňu je sama. Prostě jí ten její chlap asi nepřišel uplně nejvýkonnější ve chvílích, kdy ho potřebovala nejvíc. Ale zase na druhou stranu, Petě nepřijdu moc výkonná ani já a to už je co říct. Protože mně plno lidí říká, jak moc mě obdivují, jak moc toho zvládám. Hele, jako už je to otravný. Hlásí se mi tím k živou moje ochablý a rozpadlý svědomí hospodyňky, které z mozku ještě chemo vyhnat nedokázala. 

Tenhle blog jsem začala psát a sedím u toho, kromě jednoho dílu Vyprávěj, kterej mě vůbec nezajímal, jen kvůli tomu, že jsem za dnešek měla udělat plno práce. Myslím mentální práce. No a tu už tak děsně dlouho tlačim před sebou, že radši dělám tohle. Jo a pak ještě musim vyprat. To jsem chtěla teď,ale uznala jsem, že lepší bude o tom napsat.

Tak ta Petra. Otylá velryba s duší něžné blondýnky, jak o sobě říká. Je to blbý. Prošla si takovejma sračkama, byla před smrtí a tak si musela nechat ty nežádoucí účinky léků prostě nechat líbit. Jenže těch nežádoucích účinků je třicet kilo a Petra má skoro metrák a mindrák. Prsa ji rostou už ze zad a nejradši má tepláky. Jasně, nezáleží na tom,ale tohle všechno je prostě na hovno. Člověk se snaží žít a furt mu do toho života něco leze. Tak si snaží aspoň udělat radost, což je taky jedna extra super rada psychologu,udělějte si radost, kupte si něco. Jasně,ale kdo má furt kupovat tepláky?
Každopádně je ale s Petrou sranda.

Hele a tebe napichujou každej tejden? Ty nemáš port?
Ne, ty jo?
Jasně. Hele.
Ty jo, to je jako takhle pod kůží? To je nějaký velký. To máš nadosmrti?
Na deset let.Hm Takže nadosmrti,

A pak jsme se smáli ještě pár minut. Jo, s Petrou je sranda.